Aktuality

Seznam vložených aktualit

Rozloučení a poděkování deváťáků

Milý pane řediteli, paní učitelky, páni učitelé, pracovníci školy a milí žáci.

Před 8 lety, na konci června 2010, jsme jako prvňáčci seděli na lavičkách ve školní tělocvičně a sledovali jsme deváťáky prožívající poslední den na karlovské základní škole, do uší nám proudila jejich slova na rozloučenou. V té době jsme jim však moc pozornosti nevěnovali. Deváťáci nám připadali jako dospělí lidé a my si říkali, že to bude ještě dlouho trvat, než zde budeme stát se slzami v očích i my.

První třídu jsme slavnostně zahájili v úterý 1. září roku 2009. To ráno nám otevřelo novou etapu našeho života, odemklo nám brány ke vzdělávání. Seděli jsme ve školních lavicích stále obklopeni svými rodiči a blízkými. Před tabuli, na které byly pomocí magnetů připevněny nejrůznější obrázky, se postavila paní učitelka Ilonka Boháčová, která nás měla v následujících 10 měsících doprovázet. Dny 1. třídy se všem líbily. Učili jsme se číst, psát a počítat a také jsme četli ze slabikáře. Každé ráno, když paní učitelka vešla do třídy, museli jsme recitovat naučenou říkanku, kterou si stále pořád ještě dobře pamatujeme: Dobré ráno, dobrý den, když tu sedím, tak tu jsem. Práce se mi bude dařit, velice se budu snažit. V průběhu první třídy jsme se také začali učit zodpovědnému přístupu ke studiu, který se nám bude hodit zejména na středních školách.

Hlavní prázdniny v létě 2010 jsme si užívali naplno, ale jak se říká: nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně.

Ve středu 1. září 2010 pokračovaly deště, které Valašsko trápily už několikátý den. Začínali jsme druhou třídu a všichni jsme věřili, že nás bude opět v našem školním putování doprovázet paní učitelka Boháčová. Tu jsme viděli hned ráno, když v lodičkách a po kotníky ve vodě přebíhala s kabelkou v ruce pontonový most u Jurečků. Nicméně ve škole na nás čekala jiná paní učitelka. Vzhledem k tomu, že několik let učila čtvrtou a pátou třídu, musela mírně přeladit, ale musíme říci, že jí to nečinilo žádné problémy. Paní učitelka Jana Kozoková už určitě zbystřila a nyní čeká na naše hodnocení. Nebyla však sama, kdo nás měl v dalším roce našeho školního putování doprovázet. Na prstech měla nasazeného maňáska dráčka, kterého jsme po dramatickém referendu pojmenovali Kunťa Puňta. Téměř v každé hodině čtení nám paní učitelka vyprávěla různé krásné a napínavé příběhy, ve kterých jsme hlavní roli hráli my, žáci 2. třídy. V tomto ročníku jsme se mnohému naučili, např. násobilku, kterou někteří neumí doteď a další různé praktické věci. Dny 2. třídy se pro nás staly jedněmi z nejpěknějších, které jsme na základní škole strávili.

Na začátku třetí třídy si nás pod svou ochranu vzala paní učitelka Marie Kovaříková. Ta vynikala zejména přehnanou mírností vůči žákům, protože jsme nedostávali snad žádné domácí úkoly. Také všichni moc rádi vzpomínáme na chvíle, kdy jsme zpívali trampské písně a paní učitelka Kovaříková náš zpěv doprovázela hrou na kytaru. V tomto ročníku jsme se začali učit anglicky. Byly to začátky, na které všichni moc rádi vzpomínáme. Učili jsme se vyslovovat různá slova, seznamovali jsme se s názvy barev a některých zvířat. Jednoho dne, když paní učitelka Kovaříková nebyla ve škole, hodinu suplovala paní učitelka Gavlíková, naše budoucí třídní.

Paní učitelka Gavlíková nás provázela čtvrtou třídou a my to opravdu pocítili. Začaly se sypat nejen domácí úkoly, které musely být vzorně vypracovány, ale také v našich žákovských knížkách začaly přibývat číslice větší a zároveň rovny číslu 3. Na druhou stranu jsme se s paní učitelkou Gavlíkovou i zasmáli a v našich pamětích utkvěl i výlet do Ostravy, který svým bohatým programem neměl obdoby. Jeli jsme s páťáky a ty vedl člověk známý hlavně svým humorem - Pavel Pospíšil. Ten nás zatím učíval vlastivědu a my se moc těšili na chvíli, kdy se stane i naším třídním. A skutečně se tak stalo a to v následujícím ročníku.

Smáli jsme se pořád, neustále. Například já si moc dobře vzpomínám na hodinu matematiky, ve které jsme psali písemku z dělení dvojciferným číslem. Byly zadány dva příklady a já měl ten den v hlavě úplně černo. Byly to však příklady jednoduché, takže ačkoliv jsem měl výsledky špatně, zkouška mi vždy vyšla. Když jsem po Vánocích otevřel sešit, uviděl jsem číslici 5 a vedle ní klobouk kouzelníka Pokustóna. Králíci nechyběli. Ke konci roku jsme panu Pospíšilovi uspořádali narozeninovou oslavu, při níž dívky zpívaly vlastně složenou píseň, která jej dojala k slzám. V tomto ročníku jsme se také navzájem začali odlišovat. Někdo jezdil v traktoru a staral se o hospodářská zvířata, další se proháněl na koni, jiný se pořád smál a někoho uchvátila technika s maskovacím nátěrem. Zároveň jsme moc dobře věděli, že ukončením 5. třídy se přehoupneme do druhé poloviny naší školní docházky, ale také na druhý stupeň, na kterém mělo být vše mnohem náročnější…

Na začátku šesté třídy nás do své péče převzala paní učitelka Jana Tomková. Jestliže jsme si mysleli, že přísnější učitel než byla paní učitelka Gavlíková už být nemůže, šeredně jsme se mýlili. Paní učitelka Tomková nasadila nevídané tempo, které se podepsalo především na konečných známkách z matematiky. S postupem času jsme také začínali dostávat rozum a pomalu jsme opouštěli doby, kdy jsme se nesmyslně smáli fotografiím nahých lidí. Zažívali jsme spolu spoustu vtipných okamžiků a když k nám na začátku sedmičky zavítali žáci Tomáš Luska a Vojta Fišera, level vtipu a hluku ve třídě se zvýšil na maximum.

Se začátkem předposledního ročníku na základce jsme se dozvědeli, že proběhnou i předtaneční, které jsme měli mít s bývalými deváťáky. Prakticky ihned po zveřejnění této zprávy měli snad všichni kluci svou partnerku a dívky svého partnera. Avšak ještě předtím, než jsme poprvé vstoupili na taneční parket, naše páry se za obrovského množství slz ještě několikrát promíchaly a změnily. Nakonec jsme si však taneční užili minimálně na 100%, naučili jsme se nejen základní tance, ale také slušnému chování, kdy kluci umí požádat dívku o tanec a ty zase s úsměvem říci ano.

Na konci osmičky nám paní učitelka Tomková sdělila, že následující rok bude pro nás nejdůležitější. Čekají nás přijímací zkoušky a budeme se ještě muset hodně učit, abychom je zdárně udělali. Ihned po zahájení deváté třídy začala i příprava na tyto slibované testy. Na test z češtiny nás brilantně a profesionálním způsobem připravovala paní učitelka Vlaďka - pardon, paní učitelka Vašutová a poslední nedostatky z matematiky s námi dopilovala paní učitelka Tomková. Přesto, že slova ,,přijímačky” a ,,uč se” jsme slýchali snad každý den, říkali jsme si, že ony přijímačky, kterými nás všichni tak strašili, jsou ještě daleko. Nakonec vše nesmírně rychle uteklo a po Velikonocích se šlo na věc. Termíny zkoušek byly stanoveny na 12. a 16. dubna. Přijímačky rozhodně nepatřily k nejlehčím, nicméně vyplnila se slova pana školníka: ,,Všeci sa dostanete tam, kde chcete.”

A po přijímačkách už to šlo rychle. Zajeli jsme si na Ekouše, naposled jsme se vyfotili a za výlohu trafiky jsme umístili tablo - symbol ukončení naší školní docházky. Vše dospělo k tomu, že jsme tady dnes opět přítomni. Tentokrát ne však jako malé bezstarostné děti, ale jako elita školy. Dnes zde stojí třiadvacet téměř dospělých lidí, kteří se chystají na střední školy a zároveň vstupují do nové etapy svého života.

Samozřejmě nesmíme zapomenout poděkovat, protože opravdu máme za co.

Jsme rádi, že naši školu po celou dobu naší docházky vedl pan ředitel Karel Vašut. Chtěli bychom mu obrovsky poděkovat, protože se nám vždy snažil vyjít vstříc a vždy pro nás měl pochopení. Zároveň bychom mu chtěli popřát klidné časy penze a mnoho radosti z vnoučat a odvedené práce, která jde na naší škole na první pohled poznat. S panem ředitelem odchází i paní učitelka Vašutová, která nás, jak již bylo řečeno, svědomitě a s upřímnou radostí připravovala na přijímací zkoušky a také jí patří rozsáhlá slova díku.

Zároveň bychom chtěli poděkovat panu školníkovi, který nejen udržoval naši školu v provozuschopném stavu, ale také nás naučil zdravit. Navždy budeme slyšet jeho slova: Neumíš zdravit?? a Búúúú... Obrovské díky také patří i paním kuchařkám, které nám nesmírně chutně vařily a po jídle ze základky se nám všem bude stýskat.

A nyní přichází na řadu poděkování učitelům.

Je známo, že učitelé zásadně mění a ovlivňují životy žáků. Všichni učitelé, kteří nás učili nebo jen suplovali, naše životy ovlivnili krásným způsobem. Naučili jsme se mnohému: naučili jsme se číst, psát a počítat, poznali jsme záludnosti fyziky a s panem učitelem Drozdem jsme několikrát zadýmili učebnu chemie a ožehli strop. Jsme moc rádi, že nás základní školou mohli provázet tak milí, hodní a přitom tak zkušení kantoři.

A na konec bychom chtěli poděkovat paní učitelce Tomkové. Paní učitelka Jana Tomková byla tou nejlepší třídní paní učitelkou, jakou jsme mohli dostat. Nejen že nás dostala na naše vytoužené střední školy, ale také s námi X let řešila Y našich problémů. Smála se s námi a pomáhala nám překonávat překážky, které nám život přichystal. Dopodrobna nás provedla celým učivem matematiky, ale také s námi byla na několika školních výletech a někteří kluci si s ní dokonce zatancovali na věnečku.

Nyní už musíme náš proslov pomalu ukončit. Na základní školu budeme vždy moc rádi vzpomínat a též se na ni budeme rádi vracet. Za několik desítek minut nám paní učitelka Tomková zavelí rozchod a my se rozejdeme po celé naší vlasti.

Osmákům zde zanecháme jedinou větu a tu si zapamatujte. Na přijímačky se učit od začátku září a postupně, nenechávat to na poslední chvíli, protože ačkoliv se to bude zdát, čas není.

Teď už se zbývá jen rozloučit.
Na shledanou se píše zvlášť, Vladěnko. Good bye, Martine a Pavli. Auf wiedersehen, Jano. Hodinám tělesné výchovy, Jendo a Dančo, nazdar - zdar! Na shledanou všem...

Nikol Hrabovská a Josef Pavlín